Leden 2007

4. Kapitola

31. ledna 2007 v 17:05 | Raduš |  Někdy je něco jinak, než se zdá
Vánoční hostina
Byl pomalu jít čas na večeři, ale Harry teprve dorazil do společensky.
"Harry, kde jsi byl, měli jsme strach." Z křesla vyskočili jeho tři přátelé.
Černovlasý chlapec byl rád, že je vidí. Najednou byl naměkko, když pochopil, jak se o něj museli bát
.,,Chodil jsem po hradě, až jsem nakonec skončil u Snapea."
Všichni tři vydechli úžasem.
,,Takže to ti tvoje srdce poradilo?" Hermiona se na něj dívala s otazníkem v očích.
,,Ne, já se ještě nestihl rozhodnout, ale nachytal mě a to rozhodlo. Řekl jsem mu to a pak odešel. Nebránil mi, byl příliš vykolejený, než aby to zvládl, ale mě se ulevilo. Najednou, jako by ze mě spadlo něco neuvěřitelně těžkého." Poprvé od rána se usmál.
,,Tak co, jdete na hostinu nebo radši budete trčet tady?" Bylo jasné, že půjdou všichni. Po cestě si dali závody. Když došli do Velké síně, vydechli úžasem. Sněžilo, ale žádný sníh nedopadal na zem, ještě ve vzduchu roztával. Naproti dveřím stál 5 metrů vysoký stromek ozdoben vánočními baňkami, které zpívaly vánoční koledy. Ze všech stran se linula vánoční atmosféra, ve středu stál zkrácený stůl a místo lavic židle s barevnými opěradly. Harry si všiml, že se za nimi pomalu nakupili zbývající žáci, a tak byl nucen jít dál.
Došel k jedné židli a přemýšlel, proč mají barevná opěradla. Nikdo si nešel sednout, tak si řekl, že počká až přijde nějaký učitel.
,,Proč jsou ta opěradla barevná?" Podíval se na své přátele, ale ti jen pokrčili rameny.
,,To bude další Brumbálova hra." Kamarádi poskočili a podívali se na svého profesora lektvarů. Ten, ale pozoroval pouze černovlasého mladíka, který se jeho pohledu vyhýbal. Po chvilce to Snape vzdal a šel si vybrat židli, na kterou si sedne. Sotva se, ale dotkl opěradla (židle), dostal ránu a všichni na to zírali zděšením otevřenýma očima a přimrzlýma nohama. Jediný Harry se k němu rozběhl. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale najednou měl pocit, že mu musí pomoci, klekl si vedle něj a pozvedl hůlku. ,,Enervate." Snape se probral a zíral na chlapce před sebou. ,,Jste v pořádku pane?" Harry mluvil tiše, jako by se bál, že mu profesor něco udělá. Ten se na něj, ale díval, jako by nevěřil vlastním očím ani uším. ,,Děkuji…..Harry." Vyslovil to tak tiše, že ani jmenovaný si nebyl jistý zda se mu to nezdálo.
Mezitím do místnosti vešel Brumbál s profesorkou McGonagalovou.
,,Vidím, že už jste poznali, že si nemůžete sednout na jakoukoliv židli. Proto je tu moudrý klobouk, v kterém je přesný počet papírků jako židlí. Každý z vás si jeden papírek vytáhne, moudrý klobouk vám přiřadí barvu, a podle toho poznáte kam si máte sednout. Myslím, že to chápete.
Držel klobouk v rukách a sám si jako první vytáhl papírek. ,,Á, mám světle modru, moji oblíbenou." Jeho půlměsícové brýle se mu posunuly a Harry viděl jak má v očích veselé jiskřičky.
Harry došel ke klobouk, šáhl dovnitř a vytáhl si…. Zelený lísteček. Vzpomněl si na svoji matku, po které zdědil smaragdově zelené oči. Co teď asi dělá? Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml páru očí, které ho celou dobu pozorovaly. Snape odtrhl pohled od Harryho a šel si vybrat lísteček. Vytáhl si černou, jeho nejoblíbenější barva. Díval se jak si i zbytek vytáhl své papírky, pak všichni zůstali stát v chumlu a čekali, až jim dá Brumbál pokyn k tomu, aby se posadili. Konečně jim bylo dovoleno jít ke stolu. Jaké bylo Harryho překvapení, když zjistil, že zleva sedí Snape a zprava Brumbál. Herm a Ron seděli na druhém konci stolu, ale byli vedle sebe, Ginny seděla naproti Brumbálovi.
Brumbál zahájil večeři, před Harrym se objevily ty nejvybranější pochoutky, ale neměl na ně chuť. Z jedné strany musel snášet přítomnost Snape a z druhé Brumbálovo pochvalování jídla. ,,Proč nejíte Pottere? Nechutná Vám? Co by jste si dal, dneska si můžete říct o cokoliv." Harry nadskočil, když uslyšel ten hlas, ale nenadskočil úlekem, ale tím teplem co sálalo ze Snapeova hlasu. Podíval se na Snapea, ale neměl možnost mu odpovědět, protože jeho pozornost si přivolal Brumbál. ,,Cože, nechutná ti? Všiml jsem si, že nad něčím přemýšlíš, o čem?" Harry nevěděl co říct, ale předběhl ho Snape. ,,Harry si vzpomněl, a pak mu přišel dopis od Lily." Brumbál se zatvářil překvapeně, ale Harry se chtěl dozvědět něco víc. ,,Pane profesore, kde je moje máma?" Harry se díval s prosbou v očích, když to Brumbál uviděl musel si povzdechnout. ,,To nikdo neví Harry." Smutně se na něj podíval. ,,A kdo, je můj otec?" ,,No James Harry." ,,Ne, moje máma mi prozradila, že nebyl mým otcem a vzal si ji jen proto, že ji měl rád, ale věděl, že nejsem jeho syn." Překvapený Brumbál se podíval na Harryho. Pak svůj pohled stočil na Snapea. ,,Severusi, ty to nevíš?" Profesor lektvarů zavrtěl hlavou. ,,Nevím, myslel jsem, že to byl James."
Harry přemýšlel nad tím vším co věděl, z toho jej vyrušilo odbíjení hodin. Bylo 11 a Brumbál poslal všechny žáky spát, nikdo neprotestoval, všichni už byli utahaní. Harry sotva zalehl hned usnul.
Ráno našel u postele nový dárek, hábit prošívaný zlatými a červenými nitěmi, samotná látka byla ze zvláštního materiálu, cítil se v tom hrozně pohodlně. K hábitu byl přiložen vzkaz:
Šťastné a Veselé Harry,
Vím, dávám ti jej trochu pozdě, ale nezlob se za to.
P.S.: Užívej ho dobře.
Okamžitě poznal ten rukopis, ten samý se mu vyjímal na známkách z lektvarů. Zaskočila ho, ale poslední věta. To by znamenalo, že neviditelný plášť dostal od něj. Ale co znamenal ten vzkaz v prvním ročníku? ( Tvůj otec si jej u mě schoval) Jak později poznal, měl hábit schopnost uzdravovat. Hábit ukázal pouze svým přátelům a rozhodl se, že jej bude nosit jen na zvláštní příležitosti.

3.kapitola

27. ledna 2007 v 13:47 | Raduš |  Někdy je něco jinak, než se zdá

Děkuji.......

"Snape?.........To myslíš vážně? Tenhle Snape?"
Nevěřícně se podívala k učitelskému stolu, ale hned se otočila, protože jmenovaný je pozoroval.
,,Co se tam děje, a proč se na mě Harry tak díval, a teď ještě i ta Weasleyová, mám něco na nose? Ne nemám, musím zjistit co chystají, radši mu napařím trest, něco už si vymyslím. Stejně mu je dávám pořád, kdyby tak věděl, že pro jeho dobro, nechci, aby se mu něco stalo." Zvedl se a odešel ze síně.
"Řekneš mu to?" Ginny se dívala za odcházejícím profesorem.
,,Nevím, možná….. musím si to promyslet."
Černovlasý mladík se otočil od své přítelkyně ke své kamarádce.
,,Co si myslíš ty Hermiono, mám mu to říct?"
Jeho kamarádka si vždy věděla rady, proto doufal, že mu poradí. Ta se, ale po jeho otázce zatvářila smutně.
,,Já nevím, musíš se rozhodnout sám, dám ti radu, zeptej se svého srdce, to dokáže zázraky a obzvlášť to tvoje. Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme stát při tobě."
Harry se na znamení díku usmál, neměl slov, nečekal, že mu poradí takhle. Myslel, že mu to okamžitě zatrhne, ale ona se tady místo toho na něj usmívá.
,,Nezlob se, ale my s Ronem půjdeme do knihovny."
Zrzek, který až do teď pouze poslouchal, pokřivil ústa, ale zvedl se a odcházel za Hermionou.
Ginny se uchychtla.
,,Ten asi nebyl nadšenej viď?"
,,Myslím, že ne. Ginny, já půjdu, musím si toho hodně promyslet, neboj, dám na sebe pozor, nejpozději u večeře jsem tady."
Usmál se na svoji dívku, rozhlídl se je-li někdo v síní a vášnivě ji políbil, potom se zvedl a beze slov odešel. Dívka se za ním ještě chvíli dívala, ale pak se taky zvedla a zamířila ven ze síně. Hned za dveřmi ji zastavil ledový hlas.
,,Slečno Weasleyová, kam pak,"
Snape se porozhlédl, ale Harryho nikde nespatřil.
"Kde máte pana Pottera?"
Ginny se lekla. Nemůže mu říct, že Harry se šel rozmýšlet, a že neví kde je. Sotva by se vrátil, měl by trest a asi by ji nepoděkoval.
,,Harry šel napřed, je v nebelvírské společenské místnosti. Jestli chcete, řeknu mu, že s ním potřebujete mluvit."
Měla strach, co když na ní pozná, že nemluví pravdu.
,,Jděte slečno Weasleyová a nic mu neříkejte."
Otočil se na podpatku a odešel směr sklepení. Ginny si oddychla a spěchala do společensky, aby náhodou nemusela někomu dalšímu něco vysvětlovat.
,,Proč mi neřekla pravdu, a co myslela tím, že se šel rozmýšlet."
Musel se pousmát nad tím, jak byla rozrušena, že si ani nevšimla, jak se jí procházím v hlavě. ,,Co si musí rozmýšlet, chce něco provést nebo měl další sen spojený s pánem Zla, ale to by řekl Brumbálovi, tomu důvěřuje. Tak co to potom je, musím to zjistit."
S tím zasedl za svůj stůl a začal vymýšlet novou písemku.
"Jen co se vrátí z prázdnin, budou mít co dělat."
Na tváři se mu objevil škodolibý úsměv.
Bylo odpoledne a Harry se ještě pořád procházel po hradě a rozmýšlel, zda se zeptat nebo ne a koho? Snapea? Brumbála? Co mi poví? V jeho hlavě se míhali otázky jak na běžícím pásu. Nic mi neřeknou, zase budou mlčet. Nedíval se nalevo ani napravo, až zakopl o brnění. Zvedl se a konečně se porozhlédl kde je. Byl ve sklepení, hned za rohem byl Snapeův kabinet. Rychle se vydal odtud, ale zastavil ho, až moc jemu známý hlas.
,,POTTERE, co tady děláte? Naučte se chodit rovně a nesrážet bradavická brnění!"
Mávl hůlkou a brnění bylo v původním stavu. Znovu podíval na chlapce před sebou a chtěl promluvit, ale zastavil ho výraz na Harryho tváři, už se na něj nedíval tím svým zhnuseným pohledem. Ironie tam sice ještě nějaká zůstala, ale to ostatní bylo úplně něco jiného. Vděčnost? Smutek? Ale proč?
,,Promiňte pane."
Harry se otočil a odcházel.
,,Kam si myslíte, že jdete? Pojďte se mnou, promluvíme si."
Čekal, až začne odmlouvat, ale nestalo se tak, Harry šel jako beránek z ním. Severus Snape přemýšlel, proč je tento chlapec smutný, napadlo jej spousta věcí, ale to, co se měl dozvědět za chvíli nečekal. Zavřel dveře, zajistil je proti odposlouchání a podíval se na bledého nehelvítského žáka.
,,Tak mluvte!" Díval se jak chlapec naproti němu pomalu zvedá hlavu.
,,Děkuji."
Snape se již po několikáté za dnešek zarazil. Nevěděl co říct, ale Harry pokračoval: "Děkuji…… za to, že jste mne odtud odnesl…….. Vrátila se mi paměť, a potom mi přišel dopis od mámy a s ním jsem dostal i Fénixe. Nic Vám nezazlívám, vše mi vysvětlila."
Podíval se na něj, ale pořád měl v očích ten smutek.
,, Nevím, kdo je můj otec a asi je dobře, že mi to moje matka neřekla. Jedno chci ale vědět, kde teď moje matka je?"
Podíval se s nadějí na svého profesora.
,,Já to nevím."
Vyklouzlo mu to z úst aniž si to uvědomil. Harry přikývl a odešel. Snape mu nebránil, byl tak otřesen stavem věcí, že se nezmohl vůbec na nic.
,,Panebože, on to ví. Co bude dál? Proč jsem ho nezastavil? Měl jsem si s ním promluvit, něco mu vysvětlit. Ale byl tak smutný a já tak otřesen, že jsem to nedokázal. Však tady zůstane, promluvíme si, až na to budem oba připraveni"
Za beta-readera děkuji Aloneness

2.Kapitola

27. ledna 2007 v 7:25 | Raduš |  Někdy je něco jinak, než se zdá
Dopis
Harry se ráno probudil a u postele mu ležela spousta dárků.Všechny byly velikostně skoro stejné, jen jeden byl větší, než ostatní a ten taky jako jediný neměl cedulku s věnováním. Další jeho pohled patřil jeho kamarádovi, který ještě spal. Harry chytil svůj polštář a hodil jej po něm………
"Aaahh pomóc, invaze pavouků."
Černovlasý mladík se zasmál jeho reakci a tím na sebe přilákal pozornost svého napadeného spolubydlícího.
,,To vůbec nebylo vtipný Harry."
Ron se na něj mračil.
,,Promiň, ale nemohl jsem si to odpustit…….Veselé Vánoce, Rone."
,,I tobě Harry."
A oba se sklonili ke svým dárkům.
,,Díky Rone."
Harry právě vybalil knížku - Nejslavnější hráči famfrpálu.
,,Taky děkuji."
Ron neustále pokukoval po velkém dárku.
,,Nechceš ho rozbalit?"
Harry se usmál jeho nedočkavému pohledu a přesunul se k dárku. Chtěl ho rozbalit, ale sotva se dotkl stuhy, ta se sama rozvázala a papír spadl na zem.
,,Proboha."
Před Harrym se objevila nádherná zlatá klec a v ní fénix.
,,Páni Harry, kdo ti ho poslal, jsou hrozně vzácní, já sám znám jen toho Brumbálova." Chlapec s jizvou se díval na ptáka před sebou a hnán neznámou silou, otevřel klec. Fénix vyletěl a usadil se Harrym na rameni, jako by to dělal každý den.
,,Harry, má tam vzkaz."
Harry vyndal s fénixova pařátu svitek pergamenu a začetl se.
Dopis:
Drahý Harry,
Vím,že se ti začínají vracet vzpomínky. Nehledej mě, musel by jsi zůstat u mého otce.
Sice se snaží zjistit,kde je můj syn, ale ještě nemá tušení. Mám pro tebe důležitou
zprávu, James Potter nebyl tvůj otec. Byl to můj kamarád, který si mě vzal, když
jsem tě čekala. Tvůj otec s námi nemohl být. James tě miloval. Tvůj pravý otec
za tebou chodil, nepovím ti, kdo to je.Dozvíš se to, až bude pravý čas, poví ti to on sám.
Určitě se teďptáš, proč sis na nic nevzpomínal. Odpověďje jednoduchá,
ten muž co tě vyzvednul ti pozměnil vzpomínky, nezlob se na něj, poprosila jsem
jej o to. Jeho chování vůči tobě se asi nezmění, neví o tom,že sis začal vzpomínat
a je na tobě, jestli mu to řekneš. Brumbál všechno ví, pokud máš otázky ptej se jeho.
Nemohl ti nic říct, protože jsem ho o to poprosila. Musím jít, otec mě shání,
neboj, jsem v pořádku, nehledej mě prosím. Miluji tě.
S láskou Tvoje matka
Lily Potterová - Raddleová
P.S.: Ten fénix je tvůj, je to mládě, dej mu jméno jaké chceš.
Harry dočetl a zadíval se před sebe.
,,Harry, co je v tom dopise?"
Ron byl hodně zvědavý, až mu zčervenaly uši, ale všiml si jak je jeho kamarád teď nešťastný. ,,Rone, vzpomínáš si v noci, jak jsi se mě ptal co se stalo? Neřekl jsem ti pravdu, pojď dolů, Hermiona už tam bude, a tak ti to řekneme společně."
Ron se na nic nevyptával a šel za Harrym, který právě odešel dolů.
Tam už na ně čekali Ginny a Hermiona. Pozdravili se a Ron už se nemohl dočkat, až se dozví pravdu.
,,Hermi, prý mi s Harrym něco řeknete. Ginny, mohla by jsi nás omluvit?"
" Ne,zůstaň, jenom mi slibte, že po tom, co vám to řeknu, se mezi námi nic nezmění."
Oba slíbili a Harry s Hermionou jim povyprávěli, co se dozvěděli. Harry ještě přidal dnešní dopis a zašel pro fénixe, kterého jim ukázal.
Oba zaraženě sledovali Harryho. První se vzpamatoval Ron.
,,Ty chceš říct, že-ty-víš-kdo je tvůj dědeček?"
Harry cítil z jeho hlasu strach.
,,Ano, ale neboj se mě, já nejsem on."
Ron se zamyslel.
,,Musím si to promyslet, dej mi čas prosím."
Zvedl se a odešel ze společenské místnosti. Harry se podíval na Ginny.
,,Taky potřebuješ čas? Nebo ti nevadí, kdo je můj dědeček?"
Zavrtěla hlavou.
,,Ne, nevadí. Já vím, že ty nejsi on, ty by jsi nedokázal zabít anebo někomu ublížit a pak, já tě mám ráda víc, než si myslíš, a to taky něco zmůže."
Harry se zarazil, podíval se tam, kde čekal Hermionu, ale ta se mezitím ztratila. Proto si dodal odvahy, naklonil se k Ginny a spojil své rty s jejími. Myslel si, že se bude bránit,ale ona se naopak k němu víc přitiskla. Když jejich žhavý polibek skončil, byli oba zadýchaní.
,,Upf, to bylo něco."
Harry se vzpamatovával.
,,Taky bych řekla, ale co bude dál?"
Všiml si, že se dívka bojí co jí řekne.
,,Co by, budeš se mnou chodit, taky tě mám rád. Pokud tedy chceš."
Teď se on díval na ní se strachem v očích, měl ji rád už déle, a proto se bál, že by ji teď mohl ztratit.
,,Jestli chci, jasně že chci, na tohle sem čekala hodně dlouho."
Ještě jednou se políbili a ruku v ruce se vydali do Velké síně.
Ve velké síni byli jen dva žáci, Hermiona a nějaký mrzimorský žák. Hermiona se na ně podívala a pousmála se.
"Tak už jste se dali dohromady? Konečně."
Oba se na ni zaraženě dívali.
,,Jak konečně, ty jsi něco tušila?"
"No jasně, bylo to na vás vidět."
Zašklebila se na ně a dál se věnovala jídlu. Harry si všiml, že Ron tam nikde není a zabolelo ho při tom u srdce, nechtěl jej ztratit. Sedl si spolu se svojí dívkou za stůl, ruku měl okolo jejích ramen a sem tam ji laškovně kousl do ucha. Když ji zrovna šeptal jak je nádherná ucítil na zádech pronikavý pohled. Vyhledal majitele u učitelského stolu a zadíval se mu do očí, Severus Snape přistižený při činu znervózněl a znovu se zadíval do svého talíře. Ginny si všimla Harryho pohledu. Ctěla se na něco svého kluka zeptat, ale vyrušil ji Ronův příchod.
,,Harry?" Ron se bál jak Harry bude reagovat.
,,Ano Rone?" Harry chtěl zpět svého kamaráda, tak neměl sebemenší chuť mu cokoliv vyčítat.
,,Ctěl bych se ti omluvit, já...... chci být poád tvůj kamarád."
,,Já tvůj taky. Díky." Hermiona a Ginny, které to do teď pozorovaly se usmály. A Ginny se konečně mohla zeptat na otázku, která ji doteď tížila. Ron se zatím usadil vedle Hermiony.
,,Harry kdo byl vlastně ten muž, co tě odtud odvedl? Ani ty, ani Hermiona jste nám to neřekli."
Podíval se na ni a uvědomil si, že ji bude muset říct pravdu.
,,Byl to Snape."
Za beta-readera děkuji Aloneness


1.Kapitola

23. ledna 2007 v 15:04 | Raduš |  Někdy je něco jinak, než se zdá
Pravda

,,Lily, to je on, vezmi Harryho a běžte, já ho zdržím." Tenhle sen se černovlasému chlapci zdával hodně často, ale dnes tam bylo něco. Slyšel ho jít nahoru, ale tentokrát neměl ten hnusný smích, tentokrát byly slyšet jen kroky a pak najednou nic, byla tma a chlapec najednou přestal snít svůj sen. Najednou byl přerušen a posunut jinam, už nebyl uprostřed dětského pokoje, teď byl uprostřed sutin domu a plakal. Během chvilky se tam přemístil muž s černou kápí na hlavě. Sklonil se k chlapečkovi, objal ho svými pažemi, čímž docílil toho, že malý chlapeček přestal plakat, roztomile zažvatlal a dal neumělou pusu muži na tvář, ale muž se nenaštval, dokonce se usmál a sklonil hlavu a jeho rty se dotkly chlapečkovi hlavy, chlapeček pohnul ručičkou a sundal muži kápi.
V tu chvíli se v Nebelvírské věži s výkřikem probudil šestnáctiletý chlapec.
,,Harry, děje se něco?" Ron se probudil. Nikdo jiný v pokoji už nezůstal, byly vánoční prázdniny a skoro všichni odjeli za svými rodinami. Z Nebelvíru zůstali pouze Harry, Ron, Hermiona , Ginny a dva malí prvňáčci, pak tu bylo ještě pět žáků s Havraspáru a tři z Mrzimoru, ze Zmijozelu tu nikdo nezůstal, na to byli příliš hrdí.
,,Harry, slyšíš mě, co je?" Ron měl strach, že se Harry znovu dostal do Voldemortovy hlavy. ,,Nic Rone, to zase jen ten sen."
Ron to přijal a upadl do klidného spánku. Ovšem Harry nemohl usnout, musel myslet na ten sen, na toho muže, na jeho obličej. A vtom ho něco napadlo.
,,Chci pravdu."
Tu jednoduchou větu zašeptal do tmy. Nitrozpyt- to je ono. Ale Ron ho neovládá, tak jedině Hermiona. Ale jak se dostat k dívkám do pokoje? Po schodech to nepůjde. Dobby.
Sešel do teplé společenské místnosti. Bylo vidět, že skřítci se o ně starají ve dne v noci. Zavolal na skřítka a ten se vedle něj s tichým puf přemístil.
,,Pan Potter, co si přejete?"
S posvátnou úctou se díval na chlapce před sebou.
,,Dobby, mohl by jsi zavolat Hermionu a říct ji, aby sem došla s hůlkou?"
,,Pro pana Pottera vše, za chvilku je tady, dobrou noc."
A zmizel. Harry si sedl do křesla a čekal na Hermionu.
Ta přišla za chvíli a zívala celou cestu k Harrymu.
,,Takže to nebyl vtip, co potřebuješ?"
Dívala se starostlivě na Harryho.
,, Potřebuji, aby jsi se podívala do mých vzpomínek, přesněji řečeno do mého 1.roku života." Dívka byla šokovaná.
,,Děláš si ze mě srandu, že jo?....... To nejde."
Její pohled se změnil na vystrašený.
,,Něco se změnilo a já potřebuji vědět proč. Prosím."
Díval se prosebným pohledem na dívku před sebou. Ta se na něj chvíli dívala a pak přikývla. ,,Dobře, ale když se to nepovede neobviňuj mě, ano?"
,,Jasan a moc ti děkuji."
Oba zůstali sedět a Hermiona k Harrymu pozvedla hůlku a tiše zašeptala: ,,Legilimens."
Viděla jak Harryho šikanuje Dudley, jak musí dělat snídani, sekat trávník a pak najednou byla tam, kde potřebovala, poslední noc manželů Potterových.
,,Lily to je on, seber Harryho a jděte, já ho zdržím." Říkal James Potter
Všechno viděla z Harryho pohledu. Dívala se na bezmocnou ženu před sebou, slyšela ránu dopadu Jamesova těla.
,,Jamesi né!"
Lily se rozeběhla ke dveřím, ale nestihla je otevřít, sami se rozletěli a dovnitř vstoupil Voldemort. A v tom, jako by se něco zlomilo.Hermiona narazila na bariéru, potřebovala hodně sil. A pak celá zničená viděla i tu část, kterou Harry ještě neviděl.
Voldemort začal mluvit a Hermioně jeho slova doslova vyrazila dech.
,,Dcero, jak si mohla, nabídl jsem ti, aby jsi zůstala u mě i s mým zetěm a vnukem, ale ty sis vybrala život jinde. To jsem ještě překousl, ale že jsi mi celý rok neukázala Harryho, to ti jen tak neodpustím."
Vrhl na svoji dceru tvrdý pohled.
,,Teď ho ovšem vezmu s sebou a bude mi vyrůstat po boku, kvůli němu se i moci vzdám, jen aby jste se vrátili."
,,Vrátit? Ty si myslíš, že se po tomhle vrátím?" Lily byla na pokraji zhroucení.
,,Zabil jsi mi manžela a já se mám vrátit? Děláš si srandu?"
,,Já ho nezabil, to můj služebník, ale jestli chceš, okamžitě zemře."
,,Nepůjdu, zničil jsi mi život, neměl jsi sem chodit, nic z tohodle by se nestalo. Měla bych poklidný život."
Každý by teď očekával Voldemortův hněv a i Hermiona ho čekala, a proto byla překvapená.
Voldemort, místo aby vybuchl, teď překvapivě zjihl a v jeho chladných očích se objevili slzy. ,,Jsi má dcera a já chci, aby jsi ty i on vyrůstali u mě. Nikdo z mých služebníků netuší, že jsi má dcera, a tak to i zůstane. Budeš nosit masku a oni tě nepoznají, nemusíš zabíjet a ani on nebude muset, jenom se mnou odejděte."
Mluvil naléhavě, ba přímo prosil.
,,Já s tebou půjdu otče, ale Harry tu zůstane, nechci aby vyrůstal uprostřed černé magie." ,,Nikdy jsem ti nedokázal nic odmítnout, ať je tedy po tvém."
Po jeho slovech se mu, ale zablýsklo v očích. A Hermiona nebyla jediná, která si toho všimla. ,,Děkuji otče, ještě se s ním rozloučím a půjdu."
Ten kývl hlavou a mávl hůlkou.
,,Tady máš hábit a masku. Já zatím půjdu dolů, počkám na tebe. A Lily………….to s Jamesem jsem nechtěl." Otočil se a odešel ze dveří.
Lily se ihned rozeběhla k Harrymu.
,,Zlatíčko, jsi v pořádku? Maminka teď musí odejít, ale ty mě poslouchej. Změním mu vzpomínky, nebude si pamatovat, že si jeho vnuk a nevrátí se pro tebe, bylo mi jasné, že si pro tebe bude chtít hned znovu dojít. Nejspíš už mě vůbec neuvidíš anebo až přijde čas." Mávla hůlkou a Harryho zabolela hlava.
"Teď si na mě a i na něho napojen, budeš slavný, díky té jizvě a taky budeš ten, co přežil. Na čas se stáhne, donutím ho. Nemám čas, musím jít, pošlu ti hned kamaráda, tvého strýčka, má tě rád a ty jeho, odnese tě do bezpečí, já mu pak vymažu paměť. Nikdo neví, čí sem dcera, budeš v bezpečí. Sbohem, Harry."
Nasadila si masku a hábit a znovu mávla hůlkou. Teď najednou nebyli uprostřed pokoje, ale uprostřed sutin domu. Políbila Harryho na čelo a sešla též dolů.
Uběhla slabá půlhodina a k chlapci se přemístil muž s černou kápí na hlavě. Sklonil se k chlapečkovi, objal ho svými pažemi a docílil toho, že malý chlapeček přestal plakat, roztomile zažvatlal a dal neumělou pusu muži na tvář, ale muž se nenaštval, dokonce se usmál a sklonil hlavu a jeho rty se dotkly chlapečkovi hlavy, chlapeček pohnul ručičkou a sundal muži kápi. Hermiona s výkřikem opustila Harryho hlavu.
,,To nebyl sen." Harry se neptal, on to konstatoval.
,,Harry, jsi v pořádku?"
Hermiona ho s obavami sledovala.
,,Nenávidíš mě teď?"řekl Harry.
Musela se usmát, bylo ji líto, když viděla svého kamaráda takhle utrápeného, ale ona sama se bála, že se teď uzavře, ale nevypadalo to tak.
,,Nemám důvod a ty by jsi se neměl bát, nejsi on, jsi Harry a ne Voldemort, tvoje matka to udělala proto, aby jsi byl šťastný. Tak buď."
Vděčně se na ni podíval.
,,Děkuji, je sice hodně nezodpovězených otázek, ale měli bychom jít spát, zítra je taky den a ještě k tomu Štědrý, tak do postele, dobrou noc."
"Dobrou, Harry."
Vyšli do svých pokojů.
Harry se bál usnout, ale nakonec byl spánek silnější. Netušil, jaká překvapení mu připravily následující dny.

Najednou tolik přátel 9

14. ledna 2007 v 16:56 | Raduš |  Dcera kmotra
"Už od té chvíle, kdy moudrý klobouk zařadil Jamese Pottera a Siriuse Blacka do té samé koleje, stali se z nich nerozluční přátelé a bohužel také největší záškodníci, jaké v Bradavicích pamatuji, i když Fred s Georgem jim zdatně konkurují. Školní tresty patřili k jejich večernímu programu stejně jako čištění zubů, ale to jim nezabránilo pokračovat. Před jejich vtípky neunikl nikdo. Tradičně líčili pasti na zmijozelské, ale také jeden na druhého a nevynechali ani jednotlivé členy profesorského sboru. Nemyslím, že by někomu chtěli ublížit, ale jak říkali, sranda musí být.
Pamatuji si, jak přišla profesorka McGonagalová na snídani. Když se jako každé ráno s chutí zakousla do svého oblíbeného meruňkové koláče a polkla, vyvalila oči jako tenisáky a s nečekanou hbitostí zmizela ze síně. Říkali jsme si, že tam asi bylo něco špatného, ale profesorka nás vyvedla z omylu. Prý cítila jak jí v břiše něco šimrá, pak se prý začala dávit a nakonec vykašlala hejno barevných motýlků, kteří se od ní nechtěli hnout, takže je musela odčarovat pryč a to každého zvlášť. Došlo nám, kdo za tím vězí, a ti dva se samozřejmě přiznali. Vysloužili si trest na dva měsíce dopředu, ale ani to jim nezabránilo, aby o týden později nezakleli boty profesora Kratiknota, který potom půl dne chodil dvacet centimetrů nad zemí, tohle už jsme jim ale nikdy nedokázali.
V sedmém ročníku se vše najednou změnilo, o dvojici Potter&Black bylo slyšet jen jako o vynikajících studentech a v případě tvého otce, Harry," Brumbál si posunul brýle výš ke kořenu nosu a přátelsky se usmál, "i o vynikajícím hráči famfrpálu. Netušili jsme příčinu jejich nečekané přeměny. Někteří z nás předpokládali, že je to jen ticho před bouří a nerozluční šibalové připravují v ústraní další ze svých lumpáren, jiní se domnívali, že ti dva konečně dospěli a zmoudřeli. Na každoročním Vánočním plese jsme všichni pochopili. Nepřišli totiž, jako každý předchozí rok, spolu, ale v doprovodu krásných partnerek. James nabízel rámě nebelvírské primusce Lily Evansové, která přijala jeho pozvání až na posedmé, a Sirius své o rok mladší spolužačce Valerii. Vašim otcům trvalo však mnohem déle, než si získali srdce svých vyvolených. Nejdřív se to povedlo Siriovi, který s tvou matkou." Bradavický ředitel spiklenecky mrkl na Viligries. "Začal chodit už o jarních prázdninách. Lily vzdorovala Jamesovu něžnému nátlaku mnohem déle, poddala se až ten večer, kdy James odnesl na ošetřovnu Severuse Snape, kterého při hodině péče o kouzelné tvory podrápal testrál.
Všem nám došlo, že důvodem přeměny dvou největších lumpů je láska. Změnili se, aby dokázali vašim matkám, jak moc jsou pro ně ochotní obětovat, v tom se překonala zvlášť James, když pomohl svému největšímu nepříteli. Zkrátka z dvou nejdivočejších žáků se najednou stali beránci. Ve zkouškách obstáli na vynikající, s vyznamenáním dokončili školu a krátce na to ohlásili dvojité zásnuby. Od dětských let dělali všechno společně a nehodlali to změnit. Ženili se také ve stejný den. Dvě svatby, hostů fůry, ale zvládli to. Krátce na to Lily oznámila, že čekají dítě a asi tak o dva měsíce později nám svou šťastnou sdělila i Valerie. Během těhotenství, ale i potom spolu trávili spoustu času.
Pak nastal ten osudný den, věděli jsme, že to jednou přijde, ale ne že tak brzo, nikdo z nás si to nechtěl připouštět tu hrozbu. Ten den byl Sirius s Viligries u mě na návštěvě a Valerie trávila odpoledne u Potterů, Harry byl totiž nemocný a Lily potřebovala pomoc. Když došla zpráva o tom co se stalo, hned jsme se vypravili do Godricova Dolu, ale bylo pozdě, no a asi chápete proč šel Sirius po Petrovi."
Brumbál se na ně podíval a čekal na otázky, ale Viligries měla jen jednu. " Kdo je tedy moje máma? Jaké je její pravé jméno?" Nebyla sice jedna, ale bylo to skoro to stejné. "Čekal jsem, že se zeptáš. Měl jsem ji rád, ba já ji přímo miloval, byla to moje dcera." Po tomhle nastalo ticho, ani jeden z nich nedutal.
Jako první porušila ticho Viligries. "To znamená, že vy pane profesore jste můj neznámý dědeček?" Brumbál se usmál a jeho oči znovu zajiskřily, bál se, že ho zavrhne, ale teď to spíš vypadalo, že by mu nejraději skočila okolo krku. "Ano, a když okolo nebude někdo ze žáků, můžeš mi říkat dědečku." "Děkuji, že jste mi to pověděl." I když chtěla oslovení dědečku ji nešlo přes rty. "Teď běžte, čekám návštěvu, budete nadšeni, až ji uvidíte." Usmál se a poslal je ven.
Harry a Viligries odešli do společenské místnosti, kde si zalezli ke krbu, aby si mohli popovídat o dnešku. Zatímco byli zabráni do hovoru, k Brumbálovi dorazila očekávaná návštěva.
"Vítejte slečno, váš dopis mě překvapil, nečekal bych vás. Co vás přivedlo?" ......................Na tenhle kousek si nechte zajít chuť, možná později. ......................................................."Takže pane profesore, znamená to, že mohu zůstat?" "Ano, ale je pozdě asi budete spát jinde, ale hned zítra vás dáme na kolej." Dívka se poprvé a celou dobu usmála." Děkuji" V tu chvíli vyletěl z postele chlapec se slovy je tady.
Brumbál šel první a za ním neznámá dívka, ale zastavil je hlas. "To by ses ani nepřivítala?" Zpoza rohu se vynořil Harry, který vypadal radostně, že dívku vidí. Dívka radostně vykřikla a skočila chlapci okolo krku ( to je tady dnes už po druhý :-) ).
Za beta-readera děkuji Linbrethil

Strastiplné dny

9. ledna 2007 v 20:42 | Raduš |  Aktuality
Ahojenky všichni, kdo jste právě navšívili tento blog. Vím jak je to pro vás všechny, hodně těžké v posledních dnech, ne, snad kvůli Lordu Voldemortu, ale kvůli něčemu mnohem horšímu, co po sobě zanechá stopy. Ano, ano jsou to ty nenáviděné pololetní testy a jejich výsledek na vysvědčení, mysleli jste si to? To je škoda, já vás chtěla nápálit, ale to je teď jedno, tenhle článek píšu kvůli tomu, abych vám pořála: Mnoho štěstí a pevné nervy,

hlavu plnou otázek,
,,Jak jsme to jen napsali?"
A za známky plno jedniček.

To vše vám přeji a ještě něco víc,
vždyť v životě je kouzlo,
a my jsme proti němu nic.
Od Raduš, mějte se a buďte v klidu, hlavní je, aby jste byli šťastní a v pohodě a ne, aby jste měli nejlepší známky ze všech.
Paaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa :-)




Najednou tolik přátel 8

5. ledna 2007 v 18:23 | Raduš |  Dcera kmotra
Už uběhl nějaký ten pátek a růžové srdíčko dál zářilo na dveřích Snapeova kabinetu. Profesor zuřil a jeho vztek byl o to větší, že viníky nemohl potrestat. Chodil po chodbách sklepení ještě zamračenější než předtím a schlazoval si žáhu aspoň na studentech. Jeho mánie došla dokonce tak daleko, že jednoho rána strhl pět bodů i své koleji. Ti, jenž ho potkali měli třesavku ještě druhý den a koktali. Až později prozradili, co je vyděsilo. Odpověď byla vždy stejná: " Ten jeho pohled."
Harry si všiml, že profesor lektvarů je asi jediný, kdo jeho, tedy vlastně Villigriesin kousek nekvituje s nadšením. Nejen žáci, tedy pokud zrovna nebyli vystaveni blízkosti vzteklého Snapea, ale i profesorský sbor měli lepší náladu a Harry by přísahal, že přistihl Brumbála, jak mu cukají koutky, když si mu Snape stěžoval, že se mu nežádoucí znaménko ze dveří ještě nepodařilo sundat.
Ředitel byl však nakonec nucen zasáhnout, protože za Poppy neustále přicházel někdo žádat o povzbuzující lektvar. Harry a Viligries si ovšem mysleli, že kdyby to nemělo vliv na žáky, nechal by tam srdíčko mnohem déle. Když se ho pokoušel sundat, zjistil, že ani on sám to nedokáže, ale jelikož tušil, kdo to zavinil nechal si Harryho a Viligries zavolat. "Nevím, který z vás dvou to udělal, ale vzdávám mu holt. Teď vás však poprosím o kouzlo, kterým jste to provedli." Oba se lekli, ale zjistili, že nemají proč, Brumbál se na ně pobaveně usmíval. "No, já vás neukousnu." Vypadalo to, že brzy vybuchne smíchy, jak ho jejich kousek pobavil.
"To jsem byla já." Viligries poznala, že ji nic nehrozí, a proto se přiznala. Brumbál se usmál. "Jaké kouzlo jste použila?" "Rodinné po otci, přečetla jsem si ho v jednom z jeho deníku. Teta je měla schované, ale myslím, že na ně zapomněla, protože na nich byl tehdy velký nános prachu." Rozpustile se usmála. "To jsi mi neřekla." Viligries se podívala na Harryho. "Promiň, později ti to vysvětlím." Harry se uklidnil a pohodlně se opřel do křesla. Věděl, že Viligries ještě něco bude chtít. Neřekla mu to, ale nějak to tušil, už ji přece jen znal a dosti mu připomínala Siriuse.
"Pane řediteli, vy jste zde už byl, když sem chodili moji rodičové, pamatujete si na ně? Brumbál se vůbec netvářil překvapeně." Tuhle otázku jsem čekal již delší dobu slečno Blacková a tak trochu jsem v ni i doufal. Ano, znal jsem je." Na Viligries bylo vidět jak se jí zlepšila nálada." Pak tedy víte kdo byla moje matka. Povíte mi to prosím?" " Jistěže, čekal jsem na to dlouho." Viligries ani Harry nechápali, co tím myslí, ale nechali jej domluvit. " Předpokládám, že chcete, aby tady Harry zůstal." Tázavě se zatvářil na dívku před sebou a usmál se její nedočkavosti. Viligries jen přitakala, byla šťastná, že se dozví konečně pravdu o své mamince.
"Tak tedy, povím vám jeden příběh, chci, aby jste mě nepřerušovali. A teď ještě, dáte si něco k pití?" Než to dořekl byli před nimi poháry s dýmějovou šťávou.

"Začnu od jejich prvního dne na škole."

Pokračování příště.......................................................