Prosinec 2006

Nový rok

31. prosince 2006 v 10:02 | Raduš
Přeji všem šťastný Nový rok, hodně pohody a úspěchů v Novém roce. Užijte si i ty malé špičky a barevnou oblohu sdílenou se svými blízkými. Toť to vše Vám přeje Raduš

1.Kapitola: Konec roku

30. prosince 2006 v 21:21 | Raduš |  Něco končí a něco začíná
Ještě jednu věc sem vám zapomněla sdělit, Sirius byl zproštěn viny. Odpovězte prosím na anketku.
Byl poslední den školy.Všichni žáci se sešli ve velké síni ve Velké síni, aby se ještě naposledy navečeřeli se svými spolužáky, než se na dlouhé dva měsíce rozjedou ke svým rodinám. Okolo kolejních stolů to hučelo hovorem, každý chtěl sdělit, kam pojede na prázdniny, ještě jednou si zanadávat na výsledky zkoušek nebo okomentovat letošního vítěze školního poháru.
,,Ticho, prosím." Brumbálových slov ani nebylo třeba, jakmile starý muž s stříbrnými vousy a vlasy povstal a rozhlédl se po Velké síni zpoza svých půlměsícových brýlí, hlučný hovor všech přítomných okamžitě ustal. ,,Je konec roku, někteří jste zde naposled, jiní se sem po prázdninách vrátíte, chápu, že se všichni těšíte až už odsud budete, co nejdál…" od nebelvírského stolu se ozvalo nesouhlasné zabručení. Brumbál se usmál a pokračoval: "Dovolte mi pár slov k událostem posledních týdnů. Ministerstvo a školská rada si sice přáli, abyste nic nevěděli, ovšem, já jsem jiného názoru, a ve své škole jsem si vždycky dělal co jsem chtěl, takže vám přece jen povím pravdu." Harry si všiml, že při těch posledních slovech se řediteli v očích objevili nezbedné jiskřičky, ta však hned zmizely, když se nejmocnější čaroděj své doby podíval se po síni a všiml si napjatých pohledů. Zhluboka se nadechl a pokračoval mírným hlasem: ,,Musím vám s politováním říci, že Lord Voldemort povstal." Mezi studenty i u profesorského stolu nastalo ticho, ve kterém byste uslyšeli spadnout špendlík. Několika mrzimorským poklesly panty a teď jen bezduše zírali na svého ředitele, Neville se začal podivně třást a Malfoy spolu s několika dalšími zmiozelskými upíral směrem k profesorkému stolu vítězoslavný úsměv.
,,Už k sobě povolal své bývalé sluhy, Smrtijedy." Povýšenecký úšklebek na tváři zmijozelského prince zesílil. "V této souvislosti bych chtěl uctít památku profesorky McGonagallové, která v boji proti zlu bohužel podlehla." Tváře nebelvírských zbledly ještě víc, pokud to bylo možné. Ronovi zrudly uši, Neville se rozklepal ještě víc a Harry se pokoušel najít papírový kapesník pro Hermionu, která se zoufale snažila zastavit proud slz, který se jí řinul po tvářích. Brumbál se znovu zhluboka nadechl, ale jeho hlas už zdaleka nezněl tak klidně, byl v něm cítit potlačovaný žal: "Vím, že je tato ztráta pro nás pro všechny zdrcující," pohlédl chápavým pohledem na Hermionu, "ale nesmíme se dát zastrašit. Věřme, že když Pánu zla postavíme, vyhrajeme. Ať už bude situace jakkoliv vážná, chci, abyste se pokusili, semknout se, zapomenout na drobné rozmíšky a hádky a spojit se pro jediný společný cíl, zničení Lorda Voldemorta a jeho služebníků. Nastanou černé dny, mnozí z vás příští rok nepřijedou, protože rodiče vás budou chtít mít u sebe…" Na chvíli se odmlčel, jako by hledal ztracenou sebevládu. Harry marně vzpomínal, kdy viděl Brumbála tak rozrušeného. "A nyní bych prosil o minutu ticha na uctění památky profesorky McGonagalovou, nejstatečnější ženy, jakou jsem znal." Nemusel prosit, tak žalostné ticho nenastalo pod očarovaným stropem velké síně už velmi dlouho. Nikomu se nechtělo věřit, že přísná ale spravedlivá, bystrá i rázná ředitelka nebelvírské koleje, už nebude udílet školní tresty, sáhodlouhé domácí úkoly z přeměňování, už nepřijde fandit na famfrpálový zápas,… Je mrtvá, Pán zla ji zavraždil. Dokonce se obtěžoval osobně, to svědčilo o její důležitosti.
Zdá se však, že některým studentům to přece jenom na srdci neleželo. Harry si všiml, že u zmijozelského stolu zůstali okázale sedět a bavili se dál. Pobouřilo ho to, ovšem Brumbál dělal, že si jich nevšiml. Chlapec, který přežil, věděl, kolik sebeovládání ho to stálo a praskalo mu srdce nad tou neúctou.
Nicméně když pozdvihl zrak a promluvil, aby pronesl poslední slova své závěrečné řeči, jeho tvář vypadala opět klidně a vyrovnaně. ,,Děkuji vám a přeji těm, které již neuvidím mnoho dobrého a hodně síly. Budete ji potřebovat." Pohlédl na Harryho a tomu se zdálo, že v jeho očích vidí důvěru a pýchu na něj, zahřálo ho to u srdce, chtěl se na ředitele usmát, ale ten už se díval jinam. "Teď se dejte do jídla. Sbohem." Nejen Harry a jeho přátelé, ale i mnozí jiní se teď dívali k učitelskému stolu se smíšenými pocity, věděli, za kolik jim vděčí a co znamenala slova pronesená z Brumbálových úst, pomalu jim docházelo, že šťastná léta v bezpečí bradavického hradu už skončila, tam venku je čekal realita, velice drsná na to, že jim bylo teprve sedmnáct.. Teprve po chvíli se dali do jídla.
Po večeři si Brumbál Harryho zavolal, aby mu předal instrukce. Když se brýlatý chlapec, teď už vlastně mladý muž vracel zpět do společenské místnosti, snažil si to všechno srovnat v hlavě. Musí jít na čas k Dursleyovým, aby se završilo, co jeho matka započala a on byl chráněn před Voldemortem silou své krve. Pak smí ke svému kmotrovi na ústředí. Brumbál mu sice nejdřív dovolil, aby si hledal dům, ale jeho kmotr hned poslal sovu, jak to myslí, že doufal, že syn jeho nejlepšího přítele bude bydlet u něj. Harry měl ale jiné plány, Brumbála do nich zasvětil a dohodl se se Siriusem, že jeho kmotr bude samozřejmě bydlet s ním. Čmuchal chtěl začít shánět dům, ale Harry ho předběhl. Neprozradil však svému kmotrovi kde.
Ve vlaku:
,,Harry, jak to bude dál?" pohlédla na něj dívka s ohnivými vlasy a pihami ve tvářích nejistě. ,,Miluji tě." Zatvářila, že tohle ji pro teď stačí a pohodlněji se mu stulila do náruče. ,,Dochodíš školu, to je teď hlavní a pak uvidíme. Neopustím tě, ale teď musím k Dursleyovým. Pak budu chvíli na ústředí, potom upravovat svůj dům, jestli budeš chtít, můžeš tam být se mnou, Ron a Hermiona tam budou taky." Ginny se potěšeně usmála, zavřela oči a vychutnávala ten úžasný pocit bezpečí, když ji objímali Harryho ruce.
,,Jistěže ti pomůžu, to sis myslel, že tě tam nechám samotného?" ozval se Harrymu na prsou po chvíli něžný hlásek. Posunul si brýle výš na nos a zatvářil se pobaveně, tušil, že to takhle dopadne. ,,Budu jenom rád a kdoví, čí bude ta zahrádka před a za domem." Zatvářil se tajemně, ale Ginny pochopila. ,,Harry děkuju! To myslíš vážně, že s tebou můžu bydlet, co když si najdeš někoho jiného?" ,,Neboj, nikdo jiný nebude, ty budeš ta, kterou si jednou vezmu." Dívce zasvítila očička, vůbec nemyslela na názory a zákazy paní Weasleyové, v tu chvíli pro ni existoval jen Harry, Harry její budoucí manžel.
Ron a Hermiona na protějších sedadlech si jich vůbec nevšímali, byli sebou tak zabráni, že se nezajímali o nic, co se dělo okolo. Vlak, ale už zastavil ve stanici a všichni se snažili dostat ven.
Harry chytil jeho a Ginnin kufr a loučil se pomalu s lokomotivou. Přišlo mu to tak líto, že jí jel naposled. Zasněně pohladil červený lak a jeho prsty spočinuly na mosazné klice dvířek. Ze zamyšlení ho vytrhla postava zahalená do tmavého pláště a jeho srdce začalo bít rychleji. ,,Siriusi." Sice jenom zašeptal, ale tvář pod kápí se usmála a vyšla mu vstříc. Oba si padli do náručí. ,,Co tu děláš Siriusi? Já nejdu k tobě domů. Musím k Dursleyům." Harry se na kmotra smutně usmál.
,,To já vím, ale proč si s nimi nepromluvit? Jenom pro případ, že by nevěděli jak se chovat k mému kmotřenci." Harry se rozesmál, představil si jak se budou tvářit Dursleyovi, až uvidí Siriuse. ,, Co je ti k smíchu?" Kmotr se na něj hrozivě zašklebil. ,,Představil sem si Dursleyovi, až tě uvidí." Na to nemohl Sirius nic namítat a rozesmál se společně s Harrym. Ale to už k nim přicházeli ostatní.
,,Čemu se vy dva smějete?" Hermiona byla zase ostražitá. ,,Hermi, klid, užívej volna, škola skončila." Ale to neměl Ron říkat, jeho dívka hned poklesla na mysli. Když to Harry, Ron, Ginny a Sirius uviděli, měli co dělat, aby se bláznivě nerozchechtali.
,,Harry, měli bychom jít, aby ti Dursleyovi neujeli." ,,Siriusi, ty se nějak těšíš, až je budeš moci postrašit." Kmotr se zatvářil děsivě, ale i přesto mu cukali koutky. Celá skupina se vydala k Harryho příbuzným, kteří se krčili u jednoho ze sloupů.
,,Dobrý den, já jsem Sirius Black," Dursleyovi sebou při vyslovení jména známého vraha trhli, "jak vidím už jste o mě slyšeli." Sirius se zašklebil směrem k Harrymu. ,,Chci po vás jen, abyste se k němu po těch 14 dní chovali slušně. Na shledanou." A šel dál od nich. ,,Tak Harry, měj se hezky, za 2 týdny se uvidíme." Poplácal ho po zádech. Hermiona s Ronem ho objali a Ginny ho přede všemi políbila. Harry si všiml, jak Dursleyovi vydechli úžasem. Jejich Dudlánka nikdo nechtěl a toho spratka tady líbá holka přímo na nádraží. Pak už se jenom odevšad ozývalo sbohem.

Najednou tolik přátel 7

28. prosince 2006 v 11:58 | Raduš |  Dcera kmotra
Určiťe si všimnete jak se tato kapitolka změnila a za to vděčím svému beta-readerovi: Linberthil
Ode dne, kdy přijeli do Bradavic, uběhlo14 hodin a teď seděli na snídani a nadávali. ,,Zase lektvary první hodinu v pondělí. Oni se nás chtějí zbavit." Ron vypadal jako hromádka neštěstí. ,,No jo Rone, ty jsi v pohodě, ale to já tomu slizounovi řekla, ať si umyje vlasy a ještě mu chtěla půjčit šampón. A poslední kapkou je to, že jsem Blacková." Zdálo se ale, že s tím, co řekla si Viligries moc hlavu nelámala, spíš to vypadalo jako by se každou chvíli měla rozesmát. Ron se na ni upřel jeden ze svých soucitných pohledů, ale hned v zápětí sklopil zrak ke své porci slaniny s vejci.
,,No a já jsem Potter, prostě Potter," zazubil se Harry, ale zároveň při tom pocítil, jak ho ovládla hrozná vlna nenávisti k svému profesorovi lektvarů, takže jeho úsměv vypadal spíše jako úšklebek. To zase rozesmálo Viligries: ,,Víš co, ty "prostě Pottere", pojď nebo nestihneme hodinu."
Když se šouravým krokem a s mučednickými výrazy na tvářích konečně dostali před učebnu lektvarů, přitočil se k Ronovi Neville. ,,Ty Rone, sedl by jsi si se mnou do lavice?" Zrzek se snažil vyhledat Harryho pohled, ale jeho brýlatý kamarád měl oči jenom pro Viligries. Ron si tedy povzdechl a sklopil hlavu, což si šťastný Neville vyložil jako souhlas. Ron už už se nadechoval, vyvrátit Nevillovi jeho omyl, když se mezi studenty přihnal Snape, no a zkuste říct třesoucímu se Nevillovi, že ho necháte při hodině s nejhrůzostrašnějším profesorem na škole, který ho pravidelně šikanuje, sedět samotného, to Ron nedokázal. Povzdychl si tedy ještě jednou a vkročil do třídy.
Při pohledu na velkolepý příchod profesora lektvarů, vyprskla Viligries smíchy: ,,Harry, já to nevydržím, ty jeho vlasy, vypadaj jak…, jak pokálenej testrálí ohon." Harry se na ni zakřenil a oba s potutelnými úsměvy vešli do třídy. Jejich spolužáci se na ně dívali jako kdyb do třídy vkráčel samotný přízrak Baladara Blouznivého, nebývalo normální vejít do téhle podzemní kobky plné kotlíků a odporně páchnoucích ingrediencí a tvářit se tak spokojeně, pochopitelně to vyvolalo zájem i u Snapea, zvyklého probouzet hrůzu, ne veselost.
Pár vteřin na to Harry i Viligries ucítili jak se jim Snape snaží dostat do hlavy pomocí nitrozpytu, podívali se na sebe odhodlaně a přikývli. Svorně se pak soustředili na jedinou myšlenku: "Vypadněte!" Zmatený profesor nechápal jak se jim to podařilo. Nejen, že si nedokázal vynutit přístup do jejich myslí, ale dokonce měl pocit, že je slyšel. Rozhlédl se po třídě, ale nikdo nevypadal, že by zaslechl něco podezřelého. Asi se mu to přece jen zdálo.
Zhluboka se nadechl, aby získal ztracený klid a dodal svému hlasu typický arogantní chlad a začal vykládat: ,,Dnes budeme připravovat lektvary, které jsme se naučili v minulém roce, proto nedostanete žádný postup. Připravíte ve dvojicích nejprve lektvar zapomnění, potom doušek živé smrti." Přejel třídu jedním ze svých vražedných pohledů, škodolibě sledoval, jak se do tváří studentů vkrádá panika. ,,Dejte se do práce!" vynesl tiše svůj pokyn a se zadostiučiněním sledoval, jak se ten hlupák Longbottom třese a pitomeček Weasley se ho snaží uklidnit. "Jen tak dál, za chvíli vám pánové strhnu tak dvacet bodů, za nepatřičné chování v mých hodinách," ušklíbl se v duchu.
"To nemyslí vážně," blesklo Harry mu hlavou. "Myslím, že myslí," odpověděl mu známý hlas s jeho hlavě, který konejšivě pokračoval: "Klid, já vím, jak se dělá, lektvary mi odjakživa šly, jenom počkej, jak se ten slizoun bude tvářit až mu odevzdáme náš naprosto perfektní výtvor.""Tak to sem si vážně oddych." Harryho spokojenost se odrazila i v jeho tváři, za což si od Snapea vysloužil jeden nebezpečně mrazivý pohled, nesklopil však zrak a ještě přívětivěji se usmál. Profesora jeho chování silně mátlo, ale rozhodl se nechat to být: "Náladu si spravím až dostanu do ruky ten váš blivajz, jestli jste na tom v lektvarech jako vaši povedení papínkové, jakože Potter určitě je, už jsem měl tu čest, bude to dvakrát T, pár stržených bodů a co třeba ještě školní trest za donebevolající blbost."
Těch devadesát minut se profesorovi nekonečně vleklo, konečně však mělo přijít zadostiučinění. Nasadil jeden se svých rádoby sladkých úšklebků a oznámil třídě: ,,Vaše lektvary," vrhl znechucený pohled do kotlíků Weasleyho a Longbottoma, z nějž vycházela fialová pára, "nebo alespoň to, co jste se pokoušeli připravit v uplynulých dvou hodinách, byste už měli mít hotové, zazátkujte tedy své lahvičky a každý z dvojice mi donese jeden z lektvarů." Se zvrhlou radostí čekal, až uvidí lahvičky Pottera a Blackové. Nechápal, čemu se celou hodinu smáli, ani že pracovali jako sehraný tým a si nic neřekli, ale byl rozhodnutý jim to teď jaksepatří osolit.


Konečně před ním stála Viligries, jakoby otci z oka vypadla, jen úsměv, ten sladký perlivý úsměv, měla po matce. Pamatoval si ji, chodila s ním do ročníku a byla to Liliina nejlepší kamarádka. "Co to…?" vděčil jen svému dlouholetému sebeovládání, že neprojevil svůj údiv a vztek, který se ho zmocnil, když vzal do ruky její lahvičku, odzátkoval ji a přičichl k ní. Lektvar byl prvotřídní, bez jediné chybičky. Trvalo mu několik dlouhých vteřin, než znovu našel hlas. "Ta konzistence je nepřesná, podívejte, jak ta vaše břečka přilíná ke stěnám, řekl bych, že si zasloužíte takové P, slečno Blacková." Jestliže Snape čekal vzrušený výbuch spravedlivého vzteku, zmýlil se, Viligries byla silný soupeř a uměla se ovládat stejně dobře jako on, koneckonců kolovala jí v žilách krev samotného Albuse Brumbála. "Jen počkej, ty si myslíš, že mě budeš šikanovat a vozit se po mě, ale to ses šeredně zmýlil ty slizkej hade!" odhodlala se a v duchu už spřádala plány na pomstu. Harry, který stál za ní, zachytil její myšlenky a ty mu dodaly potřebnou sebevládu. Na rozdíl od Viligries, mu jí v kontaktu s nenáviděným profesorem dost scházelo. S kamenným sebejistým výrazem podal svou lahvičku. Ten se dnes musel bránit úžasu ještě jednou: "No jasně, Blacková to beztak udělala celé za něj, Potter je přece na umění lektvarů nebetyčné poleno." Na hlas však řekl jen: "Pane Pottere," Harrymu neušlo, že jeho jméno vyslovil tak, jako by plival chuchvalce dýmějového hnisu, "vidíte ten nazelenalý nádech?" Samozřejmě, že nic neviděl ani nemohl, jeho lektvar byl díky Viligries namíchaný s absolutní přesností, ale věděl, že se Snapem nemá cenu se hádat, však oni mu to ještě vynahradí. Podrážděný profesor se snažil vyvolat hádku, za kterou by mohl strhnout Nebelvíru aspoň padesát bodů, nasadil tedy ještě odpornější škleb: "A ten podivný zápach…" "Ten ale nevychází z toho lektvaru, ale z jeho umaštěný zknocený palice!" ozvalo se Harrymu v myšlenkách, ten střelil pohledem po culící se Viligries, jeho rty se roztáhly v širokém úsměvu. To už Snape nevydržel: "Máte přijatelné a zmizte mi z očí, Pottere!"
Harry popadl svou brašnu a utíkal za dvěře, kde se svou novou kamarádkou bláznivě rozchechtali. "Umaštěná palice," vyrazil Harry mezi dvěma záchvaty smíchu. "Pokálená oháňka muchlorohýho chropotala." "Ale vždyť ti žádnou oháňku nemají," odporoval Harry utírajíc si slzy. "Nebuď puntičkář, Harry, mají, nemají, co mu provedem?"
Harry s Viligries se nakonec rozhodli, že po večerce nalepí profesoru Snapeovi na dveře nádherné růžové srdíčko, aby mu oplatili to jak je nenávidí. Hlavní důvod byl ovšem jiný, šlo jim o ten poprask a výsměch, který se snese na Snapeovu hlavu až se to provalí.

Když krátce po půlnoci Ron a Seamus, kteří vášnivě debatovali o nových dresech Kudleyských kanonýrů, usnuli, vzal neviditelný plášť a sešel do společenské místnosti, kde na něj čekala jeho dívka. "Jdem?" Oba si uvědomili, jakou výhodu mají, když spolu nemusí mluvit. Nikdo je neuslyší. Došli do sklepení a tam na dveře profesorova kabinetu nalepili srdíčko a Viligries ho ještě začarovala kouzlem trvalého přilnutí.

Snape se to sice snažil sundat, ale nepovedlo se mu to. Obvinil Harryho a Viligries, ovšem bez důkazů byl odmítnut i u samého ředitele.

Úvod

28. prosince 2006 v 11:31 | Raduš |  Něco končí a něco začíná
Aby jste se zorientovali: Děj začíná, když Harry, Ron a Hermiona končí v Bradavicích. McGonagalová zmizela. Sirius žije a Brumbál taky. Harry chodí s Ginny a Ron s Hermionou. Severus pořád učí lektvary, je na straně dobra. Podaří se zničit Lorda Voldemorta? Co bude dál. Tohle by vám pro začátek mělo stačit.

Postavy: Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová, Ron Weasley, Fénixův řád, žáci Bradavic, profesoři s Bradavic.

Najednou tolik přátel 6

25. prosince 2006 v 21:31 | Raduš |  Dcera kmotra
V této kapitolce jede naše trio ´do Bradavic, zase se omlouvám za chyby a očekávám kritiku, protože tentokrát nemám po ruce kamarádku, která by to skontrolovala. Za komentíky předem děkuji.

Harryho pokoj, kde spal s Ronem, byl celý ponořen do ticha. Bylo slyšet jak Ron pochrupává a Vyvolený ze snu něco špitá. Oba by si rádi ještě pospali, ale to jim už dlouho nemělo být dovoleno.

,,Rone stávej!" K Ronově posteli přišla paní Weasleyová a začala třást Ronovou postavou. ,,Maminko, já nechci vstávat nech mě spát." A spal dál, ovšem jeho máma měla výdrž a tak s ním třásla dál. ,,Do háje, nechtě mě spát, jste pošahaný?" Výkřik vzbudil chlapce na vedlejší posteli, který teď začal pozorovat brunátnějící paní Weasleyovou.

,,Ronalde Weasley, co si to ke mě dovoluješ? Já, která tě tak dlouho vychovávala a šatila tě." Ron se tvářil vyděšeně, Harry na to bez slov zíral, ale rozesmál se, když na něj paní Weasleyová mrkla, nepoznal, že to hraje, byla dobrá herečka.

Zrzavý chlapec se podíval na rozesmátého chlapce a nemohl uvěřit, že se mu směje, ale zrovna, když si tohle domyslel se rozesmála i jeho matka a Ron náhle všechno pochopil, oni si z něj dělali srandu, nafoukl se a odešel dolů do kuchyně a nechal je oba za sebou.

Paní Weasleyová se vzpamatovala první, měl by si jít Harry, já jdu ještě vzbudit holky, dole máte nachystanou snídani, pospěš si, mám strach, že vám Ron po tomhle nic nenechá." Odešla o patro výš, kde měli pokoj holky. Za chvíli odtud již bylo slyšet nadávání na brzké vstávání.
,,Škoda, že Ginny odjela s Hermionou, bylo by hezké, kdyby jste se poznali." Ron si u snídaně vzpoměl na svoji malou sestřičku a hned o ní vše pověděl Viligries. Ta se na Rona mile usmála. ,Ráda bych poznala tvoji malou sestřičku Rone, určitě se po škole uvidíme. Harry mi nabídnul, ať zde zůstanu, že to prý stejně patřilo mému otci, ale nevím, jestli tu budu. Harry sám povídal, že se odstěhuje do Godrikova dolu. Napadlo mě, že bych si tam taky našla dům."
Harry se na ni překvapeně podíval. Opravdu by jsi chtěla?- Ano, nevadí ti to? - Ne, budu rád, ale bude tam nebezpečno, měla by jsi být dál ode mne. - Harry je to můj nápad, ne tvůj a já se rozhodla, že pojedu. - Dobře, můžeš ze začátku bydlet u mě. - Díky, ale měli bychom už dojíst, nebo nám ujede vlak.
Molly se podívala na nástěnné hodiny a popohnala všechny s tím, že auta z ministerstva tu budou každou chvíli. Už za pět minut byli Harry, Viligries, ale i Ron na cestě na nádraží. Prošli přepážkou a našli si volné kupé. Dali si poslední kufr do zavazadlového prostoru nad hlavami, posadili se a už se rozjížděl vlak.
,,Konečně zase škola." Ron se pohodlně usadil a vypadal, že hodlá usnout.,,Rone, co je?" Harrymu bylo divné proč je Ron unavený. Ten chvíli otálel,ale pak se rozmluvil. ,,Víte, já každou noc chodím za Hermionou." Toto přiznání vyvolalo na Harryho tváři překvapený výraz.
,,Netušil jsem, že je to mezi vámi tak vážne." ,,Já..... já si ji chci po škole vzít." Tohle prohlášení vyvolalo v kupé ještě větší překvapení než předtím.
,,Teda kámo, netušil jsem, že to zašlo tak daleko, ale každopádně to vám dvěma přeji." Harry byl rád, že jeho přátelé skončí takhle. Hned si řekl, že by měl začít dělat něco s tím citem co cítí k Viligries.
Harry poslal Rona hledat Nevilla. Když už byli s Viligries sami v kupé rozhodl se. ,,Viligries, měla by jsi vědět, že jsem se do tebe zamiloval a i kdyby jsi mé city neopětovala, musíš mi to říct, abych si nedělal zbytečné naděje. Pochopím tě a budeme moci být dále kamarádi." Harry si oddechl, že už je to venku a dokonce se trochu i pousmál.
,,Ach, Harry, jsem ráda, že jsi to řekl." On čekal co řekne dál, ale neřekla nic a tak už přestal doufat. Místo toho, ucítil její ruku na své tváři, zvedl k ní oči a viděl jak se usmívá a vtom pochopil. Naklonil se a vyhledal její rty.
Když se od sebe odtrhli, oba zadýchani, zajiskřilo se Harrymu v očích. ,,Viligries Blacková, budeš se mnou chodit." Musela se rozesmát, obzvlášť, když si při tom klekl na podlahu. ,,Ano." Víc toho ze sebe nedostala mezi přívaly smíchu.
Do kupé vstoupil Ron v patách s Nevillem a Lenkou. ,,Čemu se smějete?" Nechápal, proč je to rozesmálo znovu. Tři příchozí si sedli a čekali, až se oba uklidni. První se uklidnil Harry. ,,Tímto vás seznamuji s Viligries Blackovou, jenovaná udělala náznak ůklony, která je mojí dívkou."
Vysvětlili ještě Nevillovi s Lenkou vše o Viligries a už byli v Bradavicích.
Na pokračování si počkejte.

Šťastné Vánoce

23. prosince 2006 v 17:59 | Raduš
Tak překvapivě je mi aji dobře, tak vám všem chci poblahopřát šťastné a veselé Vánoce a bohatého Ježíška.

Najednou tolik přátel 5

22. prosince 2006 v 17:42 | Raduš |  Dcera kmotra
Mezi Harrym a Viligries pomalu vznikalo neroztržitelné pouto. Dlouho spolu vysedávali v křeslech a povídali si, co zbylých 16 let prožili. Viligries se pozastavoval až dech, když slyšela o tom co všechno Harry prožil.

Tonksovou ani Remuse moc nevídali, oba jak sami prohlásili, se těšili, až se vrátí domů. Tonksové jednou došla trpělivost a řekla Remusovi, co si o něm myslí. ,,Mě nezajímá, že si vlkodlak, já chci s tebou žít a to na vlastní nebezpečí. Já tě miluju a nevzdám se tě, počítej s tím, že svého cíle se nevzdám a mým cílem jsi ty!!!" S tím se otočila a vyletěla z domu někam do mudlovských ulic.

Remus se posadil a podíval se na Harryho s Viligries, kteří byli celé scéně svědky. ,,Co mám dělat, bojím se, že to zkazím, já ji taky miluju, ale nemohu na sebe vzít to, abych se o ni strachoval, kdy ji něco udělám a co naše děti, vždyť by to mohli být vlkodlaci." Remus složil hlavu do rukou.

Počkám venku, pomoz mu, potřebuje to!! To Viligries poslala Harrymu myšlenku a ten jenom přikývl.
Viligries za sebou zavřela dveře a Harry se podíval po Remusovi. ,,Ničí vás to oba, měli byste být spolu a užívat si společných chvílí, nikdy nevíš co se stane. Podívej na mě se Siriusem, sotva jsme se shledali, už tu zase není, nedopřej, aby se tohle stalo i vám.
Ona je schopná podstoupit to riziko a ty by jsi měl riskovat s ní. Přece hned nemusíte mít děti, prvně si všechno uspořádejte a teprve pak začněte pomýšlet na děti." Remus se překvapeně podíval po Harrym, ale Harry se mu nedivil, vždyť ani on sám nevěděl, kde se to vzalo.
,,Asi máš pravdu Harry, až se vrátí promluvím si s ní a dám všechno do pořádku. Děkuji ti, jsi opravdu syn svých rodičů." Remus se na Harryho usmál a Harry mu úsměv opětoval.
Do konce prázdnin zbývaly dva dny. Harry připravil Viligries na příjezd Weasleyových. Viligries už se těšila až se s nimi seznámí. Zrovna pomáhala Harrymu balit věci, když k němu do pokoje vpadl jako voda kluk s rezavými vlasy. ,,Nazdar Harry, jak se ..... ." Zbytek nedořekl, protože si všiml Viligries.
Harry, nikomu s Weasleyových nenapsal, kdo tady je a nepochyboval, že Brumbál jim to taky nezdělil. ,,Rone to je Viligries Blacková a tohle je Ron Weasley." ,, Blacková? Harry jaká Blacková? Ke komu patří?" Harry pochopil Ronovi otázky. Nikdo kromě něj, Remuse, Tonksové a Brumbála nevěděl, že má Sirius dceru. ,,Patří k nám, ale teď pojď dolů a já vám to všem vysvětlím."
Po tom co Harry všechny obeznámil s tím, kdo Viligries je, byl čas jít spát a paní Weasleyová všechny zahnala do postelí.

Druhý den ráno probudilo Viligries ječení ze spodu. ,,Vy zrádci, vy špíno, tady v domě Blacků." Viligries si přehodila župan a sešla dolů. Nebyla jediná koho to probudilo, všimla si, že kluci jsou už na schodech, jenom Ginny měla tuhé spaní.

Pod schody procházela paní Weasleyová, a když si jich všimla si jejich tázyvých pohledů, zastavila se. ,,Máme návštěvu, jděte se obléct a pak přiďte dolů."

Viligries přemítala, kdo by mohl přijít. Na schodech už na ni čekali chlapci a tak do jídelny vešli společně. ,,Dobrý den pane profesore." Pravili naráz, jenom Harry pokračoval. ,, Stalo se něco?"
Brumbál se usmál. ,,Ne Harry, to bych si jen tak nemohl přijít na snídani? Vždyť sám víš jak je Molly dělá výtečné."
Harry se usmál a sám došel ke stolu a nabral si na talíř co hrdlo ráčí. Ostatní se po jeho vzoru k němu přidali. ,,Pane profesore, odvážil se Ron, kdo bude letos učitelem obrany proti černé magii?"
Brumbál se znovu usmál. ,,Pane Weasley jste nějak zvědaví, ale já Vám to povím. Novým učitelem budu já. Na tento rok jsem nikoho nesehnal, ale příští rok už mám někoho v mysli a myslím, že to neodmítne." Po jeho slovech se ozval nadšený výkřik.
,,A teď, když mě omluvíte budu už muset jít." Nepočkal ani na jejich odpověď a už byl pryč. zbytek dne proběhl v relativním klidu. Hráli řachavého Petra, kouzelné šachy nebo museli pomáhat paní Weasleyové.
Večer šli spát s radostným očekáváním, vždyť zítra odjíždí do školy.

Najednou tolik přátel 4

19. prosince 2006 v 13:17 | Raduš |  Dcera kmotra
,,Ahoj Harry, jsme rádi, že tě vidíme, to je ona?" Harry přikývl. Neboj. ,,Ahoj já jsem Viligries Blacková, těší mě, že vás poznávám." ,,Já jsem Fred a to je George." Viligries se rozesmála.

,,Ale já vás stejně nerozeznám. Máte hezký obchod, jak se vám to podařilo tak rychle rozvinout? Musím uznat, že jste dobří." ,,Hodně nám pomohl Harry, když vyhrál pohár kouzelníků, dal nám peníze a díky němu je tady toho tolik."

Harry zrudl. ,,To by stačilo, mi s Viligries musíme jí nakupovat věci." Rozloučili se a odešli.
,,Frede všimnul sis Harryho?" George se zmateně podíval na Freda. ,,Jo, mezi nimi bude brzy i něco víc, já si totiž všiml i tý holky. Koukala na Harryho jak na nějakýho hrdinu."
,,Pamatuješ co jednou řekl Brumbál na adresu jejich otců? Kdyby jeden z nich byl holka vzali by se. Ale pak se zamyslel a řekl: Třeba to tentokrát výjde."

,,Jo a Harry to teď může uskutečnit, myslím, že Brumbál ví víc, než nám řekl."

Zatím co dvojčata přemítala nad těma dvěma, oni vydechli úžasem. ,,No vidíš, ty jsi čekala,
že tvůj děda ti moc nedal, ale tohle je hotovej majlant." ,,Myslela jsem, že na účet zapomněl, ale on sem musí přidávat pravidelně." Viligries se usmál a vzpoměla si co jí říkala madam Maxim. ,, Jsem s ním v kontaktu, chodí tě navštěvovat." ,,Tak jdeme ne? Musíme toho ještě hodně nakoupit."

Harry a Viligries odešli od Gringotovejch k madam Malkinové, Viligries si koupila 2 černé hábity a 2 společenské hábity a jedny plesové šaty, když odcházela vypadala šťastně. ,,Tohle mi teta nikdy nedovolila.,, Díky Harry, jsem tady šťastná." Usmála se a vlepila Harrymu na tvář pusu, jen to mlasklo. Harry zůstal stát, ale Viligries, už běžela dál.

Když ji našel vybírala si zrovna sovu, koupila si sněžnou, jako měl Harry. Potom dokoupili věci ze seznamu pro výuku, ale i ze seznamu Tonksové.

Už chvíli seděli v cukrárně a užívali pohody, když se Harry rozhodl. ,,Viligries musím ti něco říct, prosím nepřerušuj mě a nesuď dokud neskončím." Harry řekl, pravdu o tom kdy Sirius zemřel, i to, že byl v Azkabanu. Pověděl ji, jak po útěku chodil navštěvovat ji, ale nechtěl, aby viděla, co se z něj stalo.

Harry skončil a všiml si, že se Viligries usmívá. ,,Díky Harry, budu ho mít ráda a nebudu na něj vzpomínat ve zlém." Ještě chvíli si povídali, ale pak už šli, aby donesli Tonksové věci, které po nich chtěla.

Najednou tolik přátel 3

17. prosince 2006 v 15:46 | Raduš |  Dcera kmotra
Mám tady asi hodně chyb, ale omlouvám se těm, kteří si myslí, že si Harry neváží Brumbála dost, ale podle téhle povídky jsou z Harryho a Brumbála velicí přátelé, kteří i na máslový ležák spolu jdou a další věc je, že Harry je puberťák a moc mu to nedoklapává. Ale doufám, že tato kapitolka už bude lepší.


Sotva vystoupili z krbu, uslyšeli řinkot rozbitého nádobí. Harry se rychle
rozběhl do vedlejších dveří, kde ač byl připraven oběd, lítaly talíře. Mávl
hůlkou a zabránil i dalšímu rozbití talíře.

Ale muž s ženou si ho nevšímli a dál po sobě házeli co jim přišlo pod ruku.
Harry si proto namířil hůlku na krk, řekl: ,,Sonorus." A rozkřikl se" ,,Tak
dost, ste zde, abych zde nebyl sám a taky, aby jste mě chránili, uvědomte si,
že tohle trpět nebudu."

Harry mluvil tak autoritně, že i Viligries byla překvapena. Všimla si, že ani
jeden z těch dvou se nedívají na Harryho, ale na ni. ,Tak Remusi, zavři
tu pusu a tohle je Viligries Blacková, Siriusova dcera.

A tohle je milá Viligries další z přátel našich otců Remus Lupin a tohle je tvoje
vzdálená příbuzná Nymfadora Tonxová, ale říkej ji Tonxová, své jméno nesnáší.
Chvíli si povídejte a já najdu skřítka, aby ti připravil pokoj." Harry odešel
a Remus s Tonxovou chtěli vědět jak se Viligries celou dobu měla.

Když se Harry vrátil, požádal Viligries, aby si nechala poslat kufry.
,,Promiň Harry, ale to asi nepůjde, teta mě nepustí a ja už tam nechci."
,,Tak víš co pošleme tam tady ty dva,ty si stejně potřebuješ odpočinou,
brzy ráno půjdeme do Příčné ulice. A vy dva běžte." Remus i Tonxová
protestovali proti takové neúctě. Když se uklidnili tak jim Viligries
jim ještě popsala, kde co má a Harry ji ukázal její pokoj, byla ráda,
že zde má někohoblízkého. S těmito hezkými myšlenkami usnula.

Ráno se probudila a slyšela dole ty hlasy jako včera, podívala se na hodiny,
které ji tam včera Harry vykouzlil a hlasitě zanadávala.
Přehodila si hábit přes pyžamo a spěchala dolů.

Ještě než vběhla do jídelny, narazila do někoho před dveřmi.
Podívala se na něj a ušklíbla se. ,,Hledáte koupelnu?" Ukázala
rukou za sebe. ,,Tam a půjčte si klidně můj šampón, to
potřebujete ze všeho nejvíc." Neznámý už se nadechoval k
odpovědi, ale přerušil ho příchod Harryho.

Harry se zastavil a zíral.,,Dobrý den pane profesore.
Viligries to je profesor Severus Snape." Vligries, klid,
naši otcové ho šikanovalia on si to teď na nás vybírá,
ale teď nám nemůže sebrat body, tak jsem trochu drzejší.

Ve dveřích se zastavil Remus a rozesmál se.

,,Znovu? Severusi lituji tě, Potter a Blacková,
myslím, že ti nastávají krušné chvíle." Remus se pořád pochechtával.
,,Blacková, jistě budete stejný hňup na lektvary jako tady Váš
kamarád."

,,Pane profesore, neurážejte nás a uvědomte si, kde jste,
víte komu patřil tento dům. patřil jednomu z vašich nepřátel,
vzpomeňte si na Pobertův plánek, ten Vás taky nemusí." Harry
se nevině pousmál, ale Remus se nepřetržitě rozkašlal
jak se snažil zatajit smích."

Snape se zhnuseně podíval na všechny přítomné,
odfrkl si a odešel. Viligries se podívala na Harryho a Remuse
jak se válejí po zemi a snaží se popadnout dech, teprve teď ji došlo,
jak to bylo komické a rozesmála se s nimi.

Když je viděla Tonxová, nechápavě zakroutila hlavou
a poslala Harryho a Viligries nasnídat, aby oba mohli jít do
Příčné ulice. Tonxová ještě Harryho poprosila, ať koupí nějaké věci.

Než se nasnídali přišel dopis od George a Freda:
Milý Harry, jistě že se můžete k nám přemístit,
budeme rádi, až uvidíme tebe a Siriusovu dceru.
Už se těšíme s pozdravem
George a Fred Weasleyovi

,,Poprosil jsem je o to. Mají tam obchod, tak vyrazíme."
Harry chytil Viligries za ruku, aby věděla, kam se přemístit.
ozvalo se "prásk" a oba byli pryč.





Najednou tolik přátel 2

16. prosince 2006 v 20:05 | Raduš |  Dcera kmotra
Byly 2 hodiny a 50 minut a Viligries vstoupila do krbu ve svém pokoji. Z misky si vzala prášek,
stoupla si do krbu. a .... ,,kabinet profesorky Mcgonagalové Bradavice." Zaplály zelené paprsky
a dívka vystoupila v kabinetě profesorky Mcgonagalové.

,,Vítám Vás slečno Blacková, pojďte." ,,Dobrý den paní profesorko." Viligries šla za
paní profesorkou, která již řekla: ,,Citrónová zmrzlina." Podívala se na budoucí žákyni a řekla:
,,Běžte, pan ředitel Vás již očekává. Povzbudivě se na dívku usmála a odešla.

Viligries si stoupla na první schod, který ji dovezl až před dveře ředitelny. ,,Pojďte dál
slečno Blacková, už vás očekávám." ,,Dobrý den pane profesore." ,,Tak slečno, jsem rád, že vás vidím, přejdeme hned k věci a tak Vás prvně zařadíme, že?"

Nečekal na odpověď, vstal a sundal starý ošuntělý klobouk, pokynul Viligries na židli a nasadil
ji ho na hlavu. Á Blacková, tak přece, ale kam s tebou, ale asi tě pošlu za tvým starým známým,
kterého ve svém sdci chováš jako bratra, pomůže ti, neboj." A nahlas řekl: ,,Nebelvír."

Viligries si v nestřeženém okamžiku přečetla co si Brumbál myslí. Díkybohu? Proč si myslí
díkybohu? Asi vypadala zmateně a tak ucítila, jak se ji Brumbál snaží dostat do hlavy.

,,Pane profesore, měla bych vás varovat, jsem dobrá v nitroobraně a taky i v tom jak ji prorazit."
Omluvně se usmála. ,,Omlouvám se slečno Blacková, ale vypadala jste tak zmateně, nechtěla
jste do Nebelvíru?"
Viligries si řekla, proč by mu to měla tajit. ,,Víte pane profesore, ten klobouk mi řekl, že mě pošle zatím, koho mám ráda jako bratra, nevíte co tím myslel?" ,,Ten klobouk je moudrý, ale na vaši
otázku, vím a brzy to zjistíte i Vy, myslím, že už jde nahoru." A taky, že jo sotva to Brumbál dořekl někdo zaklepal na dveře a vstoupil, já stála opodál a tak si mě nevšiml.

,,Dobrý den pane profesore." Vešel tmavovlasý chlapec s jiskřícíma očima, které se schovávaly
za kulatými brýli, bylo vidět, že ti dva jsou přáteli. ,,Nazdar Harry, co Remus a Tonxová?
Jaké to je, mít je ve svém domě?" Ten chlapec už má vlastní dům, vždyť musí být stejně starý .
Nemohu mu přečíst myšlenky, je dobrý, víc než dobrý, asi mám konkurenci.

,,Je to příšerné, jednu chvíli si vyměňijí zamilované pohledy a další chvíli se chtějí zabít. Už
dokonce rozbili jeho oblíbenou vázu, sice jsem ji hned slepil, ale oni se hned uklidnili.Chovají se jako manželé po deseti letech, ale svatba asi nebude Remus se pořád bojí. Co mi ..... ." Harry si teprve
teď všimnul dívky opodál.

,,To néní možné. Ta podoba." Díval se na ni nevěřícným pohledem. ,,Harry, představuji ti slečnu Viligries Blackovou." Harrymu se potvrdilo co si myslel. ,,Tak tě Viligries vítám u nás." ,,Jsem ráda, že tě poznávám." ,,Ale mi se známe." ,,Ty jsi ten syn rodičů, kteří se přátelili s mými. Madam Maxime mi to říkala. Jsem ráda, že se znovu vidíme."
Viligries se znovu potěšeně usmála, ale vzápetí se lekla a to když se jí v hlavě ozvalo. Pamatuješ? A Viligries se rozesmála. ,,Pamatuju a taky si vzpomínám jak se rodiče nad náma skláněli a říkali: ,,vypadají jako by si povídali." ,,Od té doby se mi to s nikým nepovedlo a co tobě?"
,,Mě taky ne, ale často jsem měla bolesti hlavy, začlo to v prvním ročníku a od tý doby mě to provází, ale vždycky mě to začne bolet a najednou to přestane a já cítím, že někdo má podobnej problém. Asi si měl podobný problém, že?"
,,Promiň, ale měla jsi ty bolesti díky mě, když se mě Voldemort pokusil zabít tak na mě přenesl něco ze svých schopností aniž by chtěl a já od té doby vždy, když sílil měl bolesti, bolela mě jizva, kterou mi zanechal. Promiň."

,,Nemáš se za co omlouvat, Harry." ,,My se tady vybavujem a na Vás pane řediteli jsme zapomněli. Co jste mi potřeboval? Je mi jasné, že to není kvůli tomu, že by jste mě chtěl vidět, když jste mým častým návštěvníkem, tak jestli dobře předpokládám jsem zde kvůli Viligries."

,,Ano Harry, slečna Blacková je zde místo Hermiony, dostala se do Nebelvíru. Nikdy nebyla v Příčné ulici, a tak ji tam vezmeš, jestli předpokládám dobře tak si si taky nic nekoupil, takže koupíte vše dvakrát, protože tady slečna má úplně stejné předměty, chce se taky stá t bystrozorem, tedy bystrozorkou."

,,Ano pane profesore, já ji to koupím a zajdeme koupit i hábity." ,,Harry, já nechci, aby jsi mi něco plattil, já peníze mám. Tobě zbyli mudlové a mě teta a neznámý dědeček, o kterem nic nevím, ale on mi zřídil účet a jestli předpokládám dobře tak tam mám jistě i peníze."

Harry vypadal překvapeně, ale Brumbál ne, avšak ani jeden z nich si toho nevšiml. ,,Měli bychom jít, pojď zvu tě ke mě. Ten dům jsem zdědil, ale po škole se chci vrátit do Godrikova dolu." ,,Nashledanou pane profesore." Oba vyšli ven. ,,Nashle Viligries a Harry, doufám, že se jí nic nestane, je to má krev, tolik bych si přal, aby se dala dohromady s Harrym. Nikdy jsem s ní nemohl být tak ať se to podaří, alespoň tobě chlapče." Brumbál hned vypadal mnohem starší.


Najednou tolik přátel 1

16. prosince 2006 v 12:05 | Raduš |  Dcera kmotra
Prosím odpovězte na anketku a pište mi komentáře, jsou nutné!!!!!
,,Vybrala jste mě, madam Maxime?" dívala se s nechápavostí na robustní ženu, dívka s vílí postavou, ale havraními vlasy a tmavýma jiskřícíma očima.

,,Ano, pojedete na výměnný roční pobyt se škola čar a kouzel v Bradavicích. Je to výborná škola s pestrou minulostí. Ředitelem školy je Albus Brumbál, jeden z nejmocnějších čarodějů, je to ten, kterého se kdy bál pán Zla.

Brumbál tě bude očekávat zítra ve tři hodiny, přemístíš se tam díky letaxové síti. On ti poví, to co budeš potřebovat."

,,Ale paní profesorko, co na to řekne teta, vím že mě nemá ráda, ale měla by to vědět, je to moje jediná příbuzná, tedy kromě záhadného dědečka, kterého jsem v životě nepotkala, mám díky němu klíč od Gringottovy banky, kde mi zřídil účet, ale jestli tam něco mám to nevím, radši bych, ale měla jeho a né jeho peníze." Na Viligries bylo vidět jak je smutná.

,,Nechci si stěžovat madame Maxim, ale proč nestuduji v Bradavicích, když tam studovala i moje maminka? " ,,Sleňo Blacková víte, že znám vaši situaci a vím i proč nestudujete v Bradavicích. Vaše teta si to nepřála, i kdyź dopis jste z Bradavic dostala, pamatuji si, že tenkrát se zde zastavil i váš dědeček a chtěl, aby jste šla do Bradavic, zle se s vaší tetou pohádal a víckrát ji už nenavštívil.

Vaše teta Vás do Bradavic nedala již díky tomu, že nenáviděla vaši matku, vadilo jí koho si její bratr vzal. Byli na sebe upnuti, protože se odpoutali od své zlé rodiny a stali se dobrými.

Váš otec a matka studovali v Bradavicích a oba byli v Nebelvíru, ale vaše teta šla do Zmiozelu a to je rozdělilo a navrch přibylo, že si váš otec vzal vaši matku tajně, věděli o tom jen jeho tři přátelé a její kamarádka. Jeho kamarád se stal vaším kmotrem, ovšem zemřel i se svojí ženou když jejich dítěti byl rok. Ta manželka to byla kamarádka vaši matky a tak se ti čtyři navštěvovali hodně často, Vy jste byla o dva měsíce mladší, ale to Vám nebránilo, aby jste si, i když jste byli miminka rozuměli. Vaši rodiče zemřeli v ten den, kdy zemřeli i jeho rodiče a vy jste byli odtrhnuti, on odešel do mudlovské rodiny a vy ke své tetě" Madam Maxim se povzbudivě usmála.

,,Vy víte kdo je můj dědeček a proč se neukázal? Prosím povězte mi to." ,, Neřeknu kdo to je, to smí říct jenom on a vaše teta a ten chlapec, ale nestýká se s Vámi, protože mu to vaše teta zakázala. Tak ho pochopte, uznal, že na to nemá právo, ale měla by jste vědět, že jsem s ním ve spojení a on vás někdy příjde jenom navštívit, ale prosím neříkejte to své tetě, mohla by ho poslat před soud, ale měla by jste vědět, že vás má rád."

,,Děkuji Vám jen za tohle a taky za to, že ve mě vkládáte takovou důvěru, slibuji, že vás nezklamu."

,,Nashledanou slečno Blacková a přeji mnoho úspěchů a taky... Viligries napiš jen tak nebo kdy by jsi něco potřebovala."

,,Děkuji paní profesorko a napíšu, nashledanou."

Zvedla se a šla vstříct sému osudu, aniž by věděla, že ji čekají mnohá překvapení spojená s uskalími, ale i radostmi.

Přivítání

16. prosince 2006 v 8:28 | Raduš
Přeji hezký den, tento blog bude, jak už vyplývá z názvu, na téma kouzelnických povídek, přeji si, aby se vám to líbilo.